Březen 2007

12. 4.

16. března 2007 v 7:58 | Delfín |  Jaké to asi bude
Jsou různé datumy, některé se týkají jen úzké skupiny lidí, jiné si pamatuje doslova celý svět. Asi před dvěma měsíci mně přišlo, že 12. 4. bude důležitý den, že se něco stane. Již nějakou dobu je cítit, že rytmus událostí se zvyšuje, meč rozlišení (Sword of Cleavage) dopadá na každého a nutí jej zaujmout stanovisko, ukázat svou pravou podstatu. Pod vlivem událostí se lidé stávají zanícenými, agitovanými (agitated, viz Bábádží). Události je nutí dát najevo svůj názor, nenechávají je "klidně spát". Projevuje se to také tím, že hlas lidí začíná být slyšet (viz Maitréja), a doléhá i tam, kde jej ještě slyšet nechtějí. Narůstající kvantita se zákonitě brzy obrátí v novou kvalitu, která stanoví nová měřítka pro budoucnost. Tento den si určitě budeme pamatovat.

Koho mám opravdu rád (mí učitelé)

15. března 2007 v 12:57 | Delfín |  Moji milí
Maitréja, pobývá v Evropě, ale zatím se veřejně příliš neukazuje... Zde je jeho ruka, kterou nám dává jako své znamení, a které se můžeme doslova chytit, aby nás vedl do Nového Věku.
Sái Bába, žije v Indii ale působí stejně jako Maitréja po celém světě. Přišel nám také pomáhat. Přináší hlavně Kosmickou lásku. Působí veřejně (-prospěšně).

Časy se mění (The Times They Are A-Changin' )

15. března 2007 v 7:48 | Delfín |  CO se děje
Asi jste si všimli, jak se vše kolem nás (a v nás) rychle mění. Není to žádná náhoda a týká se to všech. Nastává totiž konec starých časů a začátek nových. Ať už podle Mayů
nebo podle astrologů
ale i podle jogínů
se dají očekávat velké změny. Stojí za to začít rozlišovat, co nás stahuje dolů a dozadu ke starému a co naopak nás vede vzhůru a dopředu. Lze se na to dívat různě, rozhodně však v tom je velká naděje pro celé lidstvo, že se konečně sjednotí a začne táhnout za jeden provaz. Už se o tom mluví a zpívá dlouho, ale bohužel zatím zůstalo pouze u toho. Nyní by se však myšlenka měla přetvořit v čin. Vše nám k tomu napomáhá, kromě pozůstatků starého v nás a kolem nás. Zdá se, že celý Vesmír má na tom zájem, tak bychom neměli promarnit tuto šanci.

Autoškola - 1. díl: Než vyjedete...

14. března 2007 v 16:58 | Delfín |  Duchovní autoškola
Protože čím dál více adeptů si vybírá pro svůj duchovní vývoj Cestu automobilu, spočívající v urychlení karmického zákona pomocí vyšší rychlosti pohybu, není jistě na škodu jim usnadnit cestu několika dobře míněnými radami a poučit je o zákonitostech a úskalích této stezky.
Vážení adepti řidičského umění! U vědomí toho, jak velké množství negativity vzniká při vašem praktikování Cesty formou řízení motorových vozidel, dovoluji si vám předložit několik návodů a osobních zkušeností, jak toto zlo obrátit v dobro.
Co si budeme nalhávat, základní situace je jasná: Automobil je kus hmoty, který za to, že jej budete produchovňovat, vám může nějaký čas sloužit. Vše samozřejmě platí v rámci karmického zákona.
Nejprve si vyjasníme vzájemné postavení řidiče a automobilu. Člověk je výtvorem Božím a jako takový je obdařen životem věčným. Je též v podstatě všudypřítomný a vševědoucí, alespoň potenciálně. Představuje mohutný transformátor mnoha energií, především univerzální energie lásky / moudrosti. Jako takový je z vývojového i vesmírného hlediska výjimečně cenný.
Automobil naproti tomu představuje jeden z výtvorů lidských a to sice na nejnižší úrovni (materiální). Jako takový je bez života, zato s konečnou (a krátkou) životností. Kromě toho, že dělá radost občas konkrétnímu člověku, je veskrze škodlivý, především pro lidstvo.
Z výše uvedeného popisu je zřejmé, že člověk je automobilu nadřazen, a je za něj obecně jako tvůrce ale i konkrétně jako vlastník zodpovědný. V tomto bodu dochází často k nepochopení, kdy i mnozí technicky pokročilí adepti se k automobilu chovají jako k něčemu, co je přesahuje. Nedejte se zmýlit vnějšími znaky, jakými jsou rozměry, hmotnost, rychlost, cena atp. Rozhodující je duchovní úroveň a zde člověk - až dosud zcela přesvědčivě - prokazuje svou nadřazenost. I když se na první pohled může zdát, že auto ovládá člověka, je to vždy člověk, který určuje jeho cesty. Matoucí může také být, že automobil je snad jediným spotřebním předmětem, kterým se musí člověk nejprve celý obklopit a vstoupit do něj, aby jej mohl používat. Takto dochází sice k pohlcení člověka autem, ovšem pouze na fyzické úrovni. Mentálně je třeba zachovávat opačný stav, kdy auto je zcela obsaženo v mysli člověka.
Když jsme si tedy osvětlili základní vztahy mezi člověkem a automobilem, pokusme se najít odpověď na otázku, proč řízení motorových vozidel s sebou přináší tolik stresu, agresivity a negací.
Naše cesty jsou doslova prosyceny agresivitou, zlobou, nenávistí a napětím, které ze sebe vyzařují řidiči i automobily. Už sám spalovací motor, založený na energii výbuchu, kolem sebe šíří zneklidňující destruktivní vibrace daleko do všech stran. Často se k němu přidává v trpkém souznění i mysl řidičova a jeho spolujezdců. Jsou pak místa, zvláště na frekventovaných silnicích, kde rozpad a rozklad je přímo viditelný a člověk i méně citlivý zde pociťuje svíravou úzkost smrti. Je tak snadné podlehnout pokušení negace a agrese v kovové budce izolované od životodárných energií přírody, s výbušným motorem pod zadkem a navíc v divokém pohybu, který odtrhává člověka od kontaktu se zemí. V malém se tak ukazují lidské slabosti při zacházení se silami přesahujícími fyzické možnosti člověka. Lehko někteří nabudou pocitu vlastní nadřazenosti až nedotknutelnosti, když je poslouchá sám malý ďábel pod kapotou. Zákonitosti vesmíru jsou však neúprosné. Není divu, že mnozí pak doslova narazí při konfrontaci se zákonem akce a reakce.
Co s tím můžeme dělat? Jako individuální vlastníci těžko sami předěláme motor na jiný princip pohonu než je spalování. Co však změnit můžeme, je naše chování k autu, k okolí a hlavně k ostatním řidičům a přírodě kolem. Tedy jako všude je třeba začít u sebe.
Prvním a základním krokem je rozšířit hranice svého vědomí za hranice svého fyzického těla, za hranice svého automobilu a rozprostřít je do co nejširší oblasti. Vaše drobná trápení během cesty se tak stanou úplně nicotná a i během cesty zůstanete vědomě součástí všeobjímajícího vesmíru. Ti, co ovládají nějakou techniku napojení na vesmírné souřadnice, ji mohou použít před započetím jízdy, případně i během jízdy. Protože jízda autem je silně materiálně podmíněná, osvědčila se mi koncentrace na linii Hara, konkrétně napojení tantiemu na jádro Země a zavěšení linie nahoru na Nebe, jak to popisuje např. Barbara Ann Brennan1). Stačí cvik provádět mentálně. Zůstávaje takto ve svém středu jsem podobně jako při cvičení taj-či schopen vyciťovat svým vědomím okolí a přitom se nenechat vyvést z rovnováhy. Pokud Vám začne vědomí klouzat dolů, pociťujete silné nepříjemné emoce (strach, úzkost, osamění, agresivitu), zkoušejte zpívat vhodné mantry, z nichž nejjednodušší a nejobecnější je známé Óm. Taktéž je možno poslouchat povznášející (ne však unášející či strhující) hudbu z přehrávače. Několik libých skladeb byste měli mít vždy s sebou pro případ emocionální nouze, stejně jako máte výstražný trojúhelník či náhradní kolo pro případ nouze materiální.
Tato mentální práce vás také pomůže odvést od nebezpečné iluze, že vaše cesta má konkrétní cíl. Pro opravdového duchovního řidiče není důležitý cíl jeho cesty, protože chápe, že sama cesta je cílem. Cestování autem pojímá jako příležitost k duchovnímu růstu, získávání nových podnětů a zkušeností, jako proces sebepoznávání, ovládání energií, emocí, udržování klidu a záměru.
Může se však stát, že se chcete dostat na určité místo za určitý čas - a o tom bude řeč v některém z následujících dílů. Obecně však platí zásada, že je nejdůležitější být v souladu s okolím. Proto se vyplatí při jízdě neustále vyciťovat, zda plynete harmonicky s ostatními a zda vaše pozice v dopravním proudu je vyvážená. Pod vyvážeností rozumím, zda vyvažujete optimálně tlaky ostatních řidičů před vámi a za vámi - a při jízdě v pruzích též zleva a zprava. Jako mentální model může sloužit kapalina, která se také rovnoměrně rozlévá po celé ploše, a tlačí stejně ve všech směrech. Analogie s kapalinou pomůže i při nalézání dynamické rovnováhy čili rovnováhy pohybu. Pohyb vozidla by měl být plynulý, přirozený, bez zbytečným výkyvů a manévrů, podobně jako protéká voda korytem řeky. Na rozdíl od vody však je člověk obdařen i vlastní inteligencí a předvídavostí. Ta vede člověka - řidiče k tomu, aby hleděl (stejně jako v životě) převážně a co nejdále dopředu a utvářel si neustále svoji další cestu. Nebudeme tedy hloupě napodobovat vodu, která se hromadí před překážkou, když o překážce již dopředu víme, či ji aspoň tušíme. Můžeme použít svou svobodnou vůli a rozhodnout se, zda například se vyhnout, zpomalit, či naopak zrychlit, abychom překážku co nejplynuleji a přitom bezpečně projeli. Složité řečiště městských cest lze pak připodobnit krevnímu řečišti, kde dochází mnohdy k městnaní vozidel, ucpání průtoku a v případě dopravních komplikací až k symbolickému dopravnímu infarktu či mrtvici, která ochromí část nebo celé město. Zde se tedy budeme chovat jako obzvláště inteligentní a citlivá kapalina.
Ještě jsme si však neřekli, na čem závisí volba způsobu jízdy. Ačkoliv bývá pro někoho jízda pravidelnou až rutinní záležitostí, vždy probíhá trochu jinak. Je jiné počasí, jiný provoz, my máme jinou náladu, někdy spěcháme méně a jindy více,… V zásadě je třeba vždy uvažovat tyto tři obecné faktory: stav řidiče, stav vozidla a stav cesty. Dobře se to pamatuje, když si uvědomíte, že posuzujete složky od středu směrem ven: sebe, své auto, které vás bezprostředně obklopuje a celou oblast, kterou projedete. Něco podobného znají i dopravní předpisy, ale asi ne tak logicky uspořádané.
1. Stav řidiče. To jsem vlastně já a jak se cítím. Jestli jsem emocionálně vyrovnaný, jakou mám mentální a fyzickou energii, abych dokázal sledovat a vyhodnocovat jízdu a hlavně jak bystrá je moje pozornost. Také jak cítím své fyzické tělo, tj. případné bolesti, hlad žízeň, teplo a chlad.
2. Stav vozidla. Jak je naložené, jak mu fungují brzdy, světla, jak vypadají pneumatiky, jestli je v pořádku motor, jestli prostě něco autu nechybí.
3. Stav cesty. Jaká je viditelnost, mlha, vítr, sníh a déšť, teplota apod. Také ovšem kvalita silnice, stav provozu, možná úskalí cesty a jak je zvládnout.
To bychom měli jednotlivé faktory, ale co s nimi? Je to prosté milý Wotsne, míru opatrnosti volíme podle minimální hodnoty z těchto tří faktorů. Tedy když se například cítíme skvěle, auto se rozpadá a počasí je nádherné, pojedeme podle stavu auta jakožto nejslabšího faktoru. Podle toho, jak se bude cítit auto, budeme s ním cestovat. Když bychom byli vysílení a nervózní, bylo náledí a mlha a auto v bezvadném stavu, pojedeme klidně a opatrně - tak, abychom se zbytečně nevysilovali a abychom se cítili dostatečně bezpečně na vozovce (což jde dohromady). Na ohledy vůči autu v tom případě můžeme skoro zapomenout.
Možná se nám bude zdát některý z výše uvedených faktorů nepříznivý. Každý z nich má ovšem i svou míru ovlivnitelnosti. Nejsnáze tak můžeme ovlivnit stav sama sebe, pak lze něco udělat se stavem auta a nejtěžší to je s počasím a s provozem jakožto s vnějším prostředím.
Pokud na to zbude čas, je možné naposled ještě zvážit rychlost a styl jízdy podle času, který na cestu máme. Obecně platí, že maximální spěch lze vydržet pouze krátkou dobu. Je proto lepší na dlouhých trasách své síly rozvrhnout, abychom s nimi vydrželi až do cíle.
Nezapomněli jsme však na nic? Ovšemže ano. Stává se, že necestujete sami. Jistě pojedete jinak když vezete s sebou svou milou (svého milého), než když v autě sedí rozhádaná tchýně či spící dítě. Well, jde také o to přizpůsobit se pasažérům, ale nenechat se přitom jimi ovládnout, protože pánem sebe auta i situace musíte zůstat vy. Když se to nepodaří, zbývá ještě možnost neposlušné pasažéry vysadit nebo naopak naložit do nákladního prostoru a dobře upoutat, aby s sebou neházeli…
1)Barbara Ann Brennan: Zjevení světla