Autoškola - 2. díl: Na silnici nejste sami

30. dubna 2007 v 22:16 |  Duchovní autoškola
Vyjma duchovně hodně pokročilých adeptů, kteří se pohybují se svým vozidlem v pustých polárních, horských či pouštních oblastech, a kteří ani nebudou číst toto mudrování1, jsou všichni ostatní vystaveni neúprosnému zrcadelní ostatních řidičů. Podle karmického zákona a zákona podobnosti se na silnici střetáváme s ukázkami svých vlastních slabostí a nedostatků, abychom obrušovali svůj charakter do ideálního tvaru. Tedy cokoliv se mi na ostatních řidičích nelíbí, je vlastně odražená část mých vlastních slabostí a problémů, a proto za každou takovou nepříjemnost je třeba srdečně děkovat jako za příležitost k duchovnímu růstu. A hned se vidíme jak jsme agresivní, netrpěliví, nezdvořilí, emocionálně labilní, pyšní, pohrdaví, lstiví a pomstychtiví… Silná zrcadla nás mohou dokonce vyprovokovat až k materiální konfrontaci a zápisu do statistiky nehod..
Co s tím v rámci řízení můžeme dělat?
Začněme s energetickou bezpečností. Tak jako máme materiální nárazníky, deformační zóny, světla a podobná bezpečnostní zařízení na fyzické úrovni existence, je dobré k nim přidat podobné bezpečnostní prvky na vyšších energetických.úrovních. A o tom teď bude řeč.
Jistě vnímáte, když se k Vám někdo přiblíží víc, než je Vám to příjemné. Naruší vaši energetickou bezpečnostní zónu, která obaluje naše fyzické tělo. Podobnou zónu kolem sebe vytváříme, když jako řidiči splýváme se svým vozidlem. Stejně tak se cítíme ohroženi a máme snahu udržovat si ostatní auta dostatečně daleko od sebe. S touto schopností řidiče nyní budeme pracovat. Vytvoříme si mentálně kolem svého auta dostatečně velkou a silnou energetickou zónu, která bude naše a kterou budeme sebe a své vozidlo chránit. Ostatní řidiči tam prostě jen tak nepůjdou, protože to ucítí. Na její překonání by museli vydat energii, ale to stěží udělají, protože jak je známo z fyziky, všechna tělesa se samovolně udržují na energeticky co nejnižších hladinách. Tato zóna nás bude chránit před nebezpečným přiblížením ostatních vozidel. Proto by tato ochranná zóna měla přesahovat auto nejvíce vepředu, o něco méně vzadu a nejméně z boku. Dejte si však pozor, abyste nevytvářeli zónu příliš velikou, protože by mohla bránit předjíždění a provozu vůbec. Je třeba být realistický a brát ohled na ostatní a přizpůsobovat svou zónu vnějším podmínkám. Kromě toho by vás udržování velké zóny příliš vyčerpávalo. Vyzkoušejte si, jaká bezpečnostní zóna vám vyhovuje, a jak to závisí na vnější situaci. Pokud se k Vám někdo přiblíží až nemile blízko, vzpomeňte si nejprve na tuto zónu. V naprosté většině případů jste na ni zapomněli a proto to není vina toho druhého, že se přiblížil. Brzy se Vám stane tato technika samozřejmostí a budete ji provádět zcela samovolně.
Dalším bezpečnostním prvkem a zároveň duchovním cvičením je napojení na okolní řidiče. Jistě jste si všimli, že při jízdě probíhá mezi okolními řidiči více či méně zdařilá telepatická komunikace. Bohužel je často neuvědomělá - např. když se rozhodnete k předjíždění, začne současně předjíždět i auto za vámi a pak se vzájemně vytlačujete. My se však budeme snažit tuto komunikaci vědomě řídit a rozvíjet ku prospěchu všech. Pokusíme se napojovat na okolní řidiče, abychom zjišťovali jejich záměry a mohli jim sdělovat naše. To nám umožní se s nimi sladit a vyhnout se nepříjemným nedorozuměním. Tato schopnost telepatické komunikace s větším počtem účastníků se většinou získává postupně a nemělo by vás proto mrzet, když se nám to hned napoprvé nepodaří. Nakonec se vám ale může stát důležitým pomocníkem. Ideální stav by měl vypadat podobně jako když letí hejno ptáků, nebo když plave hejno ryb. Bez jakéhokoliv vnějšího signálu udržují všichni bezpečnou vzdálenost, mění tvar hejna, rychlost a směr podle vnějších podmínek aniž by docházelo ke střetům. První předpokladem pro to je samotné vědomí, že kolem nás jsou další řidiči a jejich automobily. Dalším předpokladem je udržování napojení sebe prostřednictvím přímé a nepřerušené linie Hara na Zemi a na Nebe. Tím je umožněno vytváření kolektivní linie Hara, jejímž prostřednictvím se jednotliví řidiči začínají teprve chovat jako jedna živá bytost. Teprve když jsme sami ukotveni ve svém středu, můžeme vnímat ostatní a přitom sami jsme pro ostatní čitelní. Již samotným tímto sladěním linií Hara lze dosáhnout automatické koordinace záměrů jednotlivých řidičů. Nebude se nám pak téměř stávat, že naše záměry se budou křížit se záměry ostatních, zvláště při předjíždění a odbočování. Bylo by však příliš idealistické, spoléhat se na to, že všichni ostatní budou s námi takto spolupracovat. Proto je třeba využívat cílené mentální signalizace zvláště při nebezpečnějších situacích. Princip je jednoduchý - určenému řidiči nebo skupině vyšleme dostatečně jasný a silný signál - myšlenku. Např. když zastavujeme, abychom dali přednost chodcům na přechodu, je vhodné o tom informovat řidiče za námi, aby jednak nebyli naším zastavením nepříjemně překvapeni, a také aby se nepokoušeli zbytečně předjíždět, protože by tím mohli ohrozit chodce. Důkazem, že taková komunikace může úspěšně fungovat, jsou mimořádné situace, kdy osobní energie i citlivost jsou mimořádně zesíleny, Spontánně funguje taková komunikace nejlépe, když se na silnici objeví policie - pak se řidiči sladí a mentálně komunikují velmi zdařile, asi jako když hejno ryb zahlédne žraloka.
Napojení bychom měli využívat i ke zjišťování signálů a informací od ostatních řidičů. Není samozřejmě účelem zjišťovat během jízdy od ostatních řidičů nic jiného, než pouze jejich polohu, rychlost, směr pohybu a záměr. Emocionální stav řidiče nás zajímá jen tehdy, pokud je výrazně odlišný od celkového normálu (průměru ostatních okolních řidičů). Prakticky to znamená, že nás nezajímají drobné emoce, které neustále jako vlnky čeří emocionální hladinu, ale pouze výrazné extrémy typu vztek, strach apod., které mohou významně ovlivnit jejich reakce.
Ale i my bychom měli být pro ostatní řidiče čitelní a srozumitelní. Měli bychom tedy mít jasné a jednoznačné záměry a vysílat tomu odpovídající signály. Když tedy jedeme a víme, že pojedeme rovně, tak vysíláme signál, že pojedeme rovně, když odbočujeme, vysíláme že odbočujeme - podobně jako když dáváme signály pomocí automobilových světel. Mentální komunikace však nemůže nahradit povinnou signalizaci. V žádném případě bychom neměli zanedbávat běžnou a povinnou komunikaci pomocí světel a případně zvuků. Tato materiální komunikace by měla být co možná nejvíce v souladu s vyššími způsoby, aby jejich význam potvrzovala. Naše jasná mentální signalizace pak podpoří povinnou vnější signalizaci automobilu.
I když takto rozvineme nehmotnou komunikaci s ostatními, budeme se stejně občas dostávat do situací, kdy naše záměry budou v rozporu s ostatními. Zvláště v hustém provozu nebo na křižovatkách budeme často chtít být tam, kde je někdo jiný, nebo kde by někdo jiný chtěl také být. To je přirozené a nelze se tomu divit. Kdybychom bezohledně prosazovali svůj záměr, mohli bychom sice krátkodobě být "úspěšnější", ale celkově bychom určitě ztratili. Také bychom dříve či později nejspíše narazili na stejně nebo dokonce více umíněného řidiče, který by nám odrážel naši vlastní umíněnost. Je lepší jezdit sice se záměrem, ale je třeba jej pružně přizpůsobovat situaci, a nadřadit vlastnímu záměru hledisko plynulosti a harmonie celku. Když prostě něco nejde, tak není třeba na tom vytrvale lpět, nebo si to vyčítat. Je moudřejší se rozhlédnout po nových možnostech. Já sám často cestou potkávám opět znovu řidiče, jejichž záměru předjíždět jsem před chvílí ustoupil a udržel si přitom harmonický vztah k okolí. Rozhodně se nevyplácí jít svou energií proti jiné energii, pokud nejde zrovna o nastolení spravedlnosti, kdy například náš záměr umožní ostatním realizaci jejich oprávněného záměru. Když se to stane a já se rozhodnu někoho omezit, abych pomohl ostatním, snažím se tomu omezovanému věc telepaticky mentálně a emocionálně vysvětlit a omluvit se mu, abych minimalizoval jeho utrpení.
Nejhorší pořízení však bývá s řidiči se silným egem, které se chce za každou cenu prosazovat. Pokud náhodou takového řidiče předjedete, může se zbytek cesty stát dramatickým závodem, který přinese nejen nepříjemný pocit ale často i přímo riziko ohrožení. Zvlášť nepříjemná bývá kombinace silného soutěživého ega se silným autem a nízkou empatií. To je zrovna případ, kdy lze dobře pozorovat vznik energetické vazby, pokud ji včas nezastavíme. Kdybychom slepě reagovali a nechali se strhnou svým nižším já k soutěžení, dostali bychom se do víru energií, ze kterých se jen těžko uniká. Jistě vás již mnohokrát přejížděla skupina dvou a více aut, ze kterých čišela vzájemná soutěživost. Taková skupina může být nebezpečná nejen sobě ale i ostatním. Pokud se mi tedy nepodaří navázat s takovým soutěživcem harmonický nebo alespoň neagresivní vztah a všechny moje pokusy o kompromis chápe jako slabost a projevené záměry jako výzvu ke konfrontaci, je třeba ze všeho nejdříve zastavit zesilující zpětnou vazbu mezi námi dvěma. Především je třeba mu přestat dodávat energii. Pokud jde o skutečného predátora, který na silnici neustále potřebuje mít nějakou kořist, mohu využít modely chování odpozorované z přírody. Například se přestanu bránit, aby dravec přestal mít potěšení z lovu. Nechám jeho energii projít skrze mne s co nejmenším ohrožením, nebo mu dokonce pomoho tam, kam chce, abych se jej zbavil. Další možnosti již nejsou tak bezpečné a proto je uvádím ne jako návod, ale spíše pro poučení. Také mohu zkusit energetické mimikry a splývat co nejvíce s okolím. Pak je ovšem nebezpečí, že mne někdo skutečně přehlédne. Nebo se mohu začít chovat neočekávaně až bláznivě, aby lovec usoudil, že tato kořist by mohla pro něj být nebezpečná, resp. že nestojí za tolik námahy. Zde jsou nebezpečí evidentní. Zkoušel jsem tak zastrašit takového nebezpečného kolegu například tím, že jsem neočekávaně zabrzdil či naopak přes očekávání nezabrzdil, předstíraje že se nevěnuji řízení. Je sice pravda, že pak Vám ostatní poskytnou zpravidla větší prostor, ale je to velmi náročné a nevyplatí se to. Chcete li ovšem něco zaručeného, musíte být dostatečně originální. Majáček nebo policejní čepice za zadním sklem již nestačí. Ostatně nikdy jsem neměl více prostoru na silnici a nikdy ke mně nebyli ostatní tak ohleduplní, jako když jsem vezl na zahrádce opravdovou rakev. To mne pak dokonce pouštěli i ti, kteří měli přednost v jízdě a tak jsem celou cestu nemusel vůbec brzdit i když jsem přitom spěchal!
1Nemá nic společného s jógickým pojmem mudra, podobně karma (jako ohřívač) nemá nic společného s karmou jako zákonem příčiny a následku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama